Ráda bych se s vámi podělila o svůj profesní příběh. Ten začal již v útlém dětství. Bylo mi sedm, když rodiče vzali můj první výrobek na trh. Byl to hrneček a na něm mlýn. Většinu dětství jsem strávila s rodiči v jejich keramické dílně. Hodně pracovali a pro mě to byla jedna z možností, jak s nimi trávit čas. A tak jsem jim pořád koukala pod ruce a něco si z hlíny „plácala“. A pak těmito výtvory dělala radost příbuzným.
Když jsem pak šla na střední, věděla jsem, že chci jít umělecko-řemeslným směrem. A tak jsem zvolila obor Scénická technika na SUPŠ Sv. Anežky v Českém Krumlově. Již v této době jsem si založila internetový obchůdek, a to Knoflíkářství u Trle.
Byly to totiž keramické knoflíky, které jsem jako první ve svém obchůdku vystavila. Proč zrovna knoflíky? Protože jsou úžasné! Nosí štěstí. Dají se použít na kabát, svetr, tašku, kabelku, čepici, pončo,…nebo jen tak do peněženky, abyste měli na co sáhnout, když potkáte kominíka. Plní jak praktický, tak estetický účel. Knoflík je vlastně geniální vynález.
První kousky se prodaly během několika dní. A tak jsem vyrobila další. Takhle jsem to dělala první rok.
Když mi pak bylo 18 a mé doklady byly o řidičák bohatší, moji rodiče už léta nejezdili na trhy a mně to přišlo líto. Jako malá jsem s nimi na trhy jezdila často a milovala tu atmosféru. Bylo tam vždy tolik krásných věcí a tolik dobrot! Vůně teplé medoviny – to mám s trhy spojené. No a tak jsem se, po dohodě s rodiči, rozhodla ježdění na trhy obnovit. Šikovný truhlář mi vyrobil stánek, zbytek už byla hračka. A tak jsem začala jezdit na trhy. Byla to příjemná legrace a já si připadala užitečná. A navíc jsem dostávala tolik cennou zpětnou vazbu na své knoflíky.
Vždy jsme měli (co se zážitků týče) velice bohatý a proměnlivý rodinný život. A já v těch svých sladkých nácti dostala potřebu, tahle více-méně turbulentní období, někam zaznamenávat. Jenže nebylo kam. Potřebovala jsem nějaký odolný, objemný a hezký deník. Jenže se mi nedařilo ho nikde sehnat. Když už něco odpovídalo objemově, bylo na tom zlatým písmem napsáno „kronika“. A tak mě napadlo, že bych si deník mohla vytvořit sama. Vzala jsem tedy do ruky knížku, podívala se na její vazbu a zkusila ji napodobit. První prototypy se sice nerozpadly, ale nebylo to nic zrovna dvakrát estetického. Trčely z toho listy do všech stran a působilo to až příliš „hand-made“. Tak jsem to zkoušela dál a dál. Desky jsem potiskla tiskátky z brambor, namočenými v akrylových barvách a vypadalo to hezky, jenže byly jen z papíru a tak nebyly příliš odolné. A tak mě napadlo – co kdybych je obalila do kůže? No jo, jenomže to už dělá spousta lidí a já chtěla něco výjimečného. Ale zároveň stejně odolného. No a tak mě napadlo obalit hřbet deníku do látky, tak, jak byly vyráběny staré knihy a zbytek desek pomalovat akrylovými barvami a nalakovat. A fungovalo to. Nakonec jsem se po několika pokusech přenesla i přes zbytek počátečních technologických nezdarů. Když pak můj deník viděli kamarádi, chtěli ho také. Tak jsem vyráběla a vyráběla, až mě napadlo – co jich vyrobit pár navíc a dát je také ke knoflíkům? …a tak to bylo.
Malované akrylové desky nakonec vystřídaly ty celo-látkové – taková vazba je, jak jsem zjistila, běžným užíváním prakticky nezničitelná. Při správném postupu výroby všechno drží, jak má. První prodeje na sebe nenechaly dlouho čekat a tak jsem objednala další látky a potřebné materiály a pustila se do zápisníků, které se mnou jely na trh. Zpátky se jich moc nevrátilo. Na vysoké jsem pak na svou tvorbu už příliš času neměla. Naštěstí už jsem z „toho“ venku a můžu se naplno věnovat tomu, co mám ráda. Své tvorbě.
Při vytváření zápisníků mě napadlo, že bych si vlastně mohla zkusit vyrobit i diář. Průběh byl stejný, jako u zápisníků – nadšené ohlasy z řad přátel a poté i zákazníků byly pro mne tou nejlepší motivací k vytvoření dalších kousků. Toho, že mohu vyrobit diáře i v menším nákladu si brzy všimla firma, která chtěla vyrobit firemní diáře, coby dárky pro své stálé zákazníky. To byl začátek jedné velké spolupráce, která pokračuje dodnes.
A protože kromě výroby zápisníků, diářů a knoflíků ráda maluji, začala jsem v r. 2012 malovat na obličej děti na poutích, trzích i jarmarcích. Miluji ta jejich rozzářená očka a radostné vypísknutí, když uvidí svůj namalovaný obličej v zrcátku. Líbí se mi, že díky své práci mohu poznat tolik lidí. Těší mě všechno, co je s mou činností spojené. Ať už jde o prvotní fázi vymýšlení nového produktu, samotnou tvorbu, kontakt se zákazníkem, prodávání na trzích, malování, focení hotových produktů, anebo ježdění za obchody.
Vážím si každého zákazníka. Každého člověka, od kterého dostanu zpětnou vazbu. Cením si kritiky stejně, jako pochvaly a jsem vděčná za jakoukoli konstruktivní poznámku, protože právě díky těmto podnětům mohu svou práci vylepšovat.
Děkuji vám všem, že díky vám mohu dělat to, co mám ráda.